Toužím po svobodě

26. prosince 2017 v 9:29 | Liška |  Myšlenky
Jakmile přijde na téma budoucnost,okamžitě se mi v hlavě vynoří představa malého domečku někde uprostřed lesa.Všude je ticho,klid a příroda.Jen šumění stromů.zpěv ptáků a občasné zapraskání větvičky,nebo šramot v keři.Jsem tu sama,mám krásný dřevěný domeček a vědomí naprosté svobody.Můžu si dělat co chci,pro co se zrovna v daný okamžik rozhodnu.Můžu vyrazit na dlouhou tůru,sednout si ke stolu a malovat,jít sbírat byliny nebo plody,číst,vařit,spát,jít fotit do okolí.

Ale o tuto představu se s nikým nedělím.Vždy,když se jen zmíním o tom že netoužím po společenském životě a jsem radši sama,protože mě kontakt s lidmi vyčerpává,setkám se s nepochopením a otázkami,jestli jsem v pořádku.Nechávám to být.A co rodina?To nechceš mít rodinu?Vždyť každý musí mít děti.A já říkám že ne,každý nemusí mít rodinu.To je věc,kterou si každý rozhodne sám za sebe.Někdo to bere jako samozřejmost,protože to tak vždycky bylo.Někdo vidí peníze a tak si nadělá děti a pak bere různé přídavky a nepracuje.A někdo si řekne,že na světě je lidí jako sr....,nebo ví že nemá pro děti ten správný cit a rozhodne se zůstat bezdětný.A někdo mít děti prostě nemůže.

Já jsem prostě od mala zvyklá být sama.Nikdy mě nějak společnost lidí nenaplňovala.Chodila jsem sice s dětmi ven si hrát,ale dlouho mě to nevydrželo.Raději jsem byla v pokoji a četla si,kreslila,hrála si se zvířaty,nebo vyráběla z papíru a dalších materiálů.Až jako patnáctiletá,kdy jsem dostala svůj první notebook jsem objevila internet a blogový svět.A tak mi přibyl nový koníček.

Ale má představa o budoucnosti je stále živá a pořád ji považuji za jasnou.Samozřejmě že budu navštěvovat svou rodinu a pár přátel,které mám.Ale jinak chci být sama.Ve svém světě.Jedině tak můžu fungovat naplno a neomezeně myslet.Zjistila jsem totiž,že když se naskytne nějaký problém,tak řešení nechávám na druhých když tu jsou.Ale kdybych tam byla jen já sama,vyřešila bych to levou zadní.Kolikrát se mi stalo,že mě na ulici zastavil cizinec a prosil o radu.Bez problému jsem mu pomohla.Ale když byl někdo se mnou,ani jsem nemukla.Cítila jsem jakýsi blok a nechala přátelé aby to vyřešili.To je další důvod proč nechci být mezi lidmi.

Každodenní stereotyp mě dokonale ubíjí.Chci volnost a svobodu.Možnost volby.Jedině tak se budu cítit živá.
Mám pocit,že svět jak ho známe funguje špatně.Že jsme jako v nějakém mraveništi a pracujeme pro královnu,která nám nedává nic,jen pocit otroctví pro něco,co nemá žádný význam.Pracujeme abychom měli peníze a mohli žít,nebo přežívat?Kolik z nás může opravdu žít?Naše životy jsou jako naprogramované.Narodíme se,trochu vyrosteme,jdeme do školky,pak do školy,pak na střední,nebo učiliště.Sedíme v lavicích a musíme se jako papoušci učit něco,co nám do života nedá nic.Pokud se to naučíme dobře,máme jistou vstupenku do další životní etapy,kdy ještě několik let musíme podstupovat to samé,jen náročnější.Abychom se nějak kvalifikovali do nějakého oboru,ve kterém stejně většina nemůžeme pracovat,protože nemáme dostatečné zkušenosti.Jaký to má všechno smysl?Uniká mi snad něco?Pracujeme několik desítek let,abychom neumřeli hlady a měli střechu nad hlavou.Spousta z nás i přes to všechno žije v bídě a nemá ze života nic.Jen každodenní stereotyp.Žije od výplaty k výplatě aby všechno,co mu dává život mohl zaplatit.Jen několik,jinak bezcenných,papírků a mincí.Nebo čísla na obrazovce bankomatu.Jen pro to žijeme.Přežíváme...

Každý z nás má představu o svém ideálním životě.Moje je co nejdál od lidí a tohoto systému.Možná je to jen představa,která se mi nikdy nesplní,ale má smysl pro ni něco dělat.Nebo ne?

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.