Deník

Fucking nightmare...

6. ledna 2018 v 10:04 | Liška
Napadlo mě,zveřejnit pár zápisků z mého "pochmurného a temného" deníku.Netajím se tím,nemám problém se o svých problémech bavit a nestydím se za to.Vím že existuje spousta jiných,kteří mají podobné problémy a i horší.
Navíc teď už jsem na tom jinak,lépe.Pomohlo mě právě to,že jsem se naučila mluvit o svých problémech a slabých místech.

Noční můry mají hromadu podob.Každého z nás nějaká trápí.A na každém z nás zanechá nějakou jizvu.

Za svůj krátký život jsem jich pár zažila a zanechaly na mě tolik šrámů,jizev,komplexů a dokonce i psychickou újmu.Řadím se k lidem,kteří už ve své povaze mají psychickou labilnost a uzavřenost před světem.Léčím se tak,že si lehnu do postele s knížkou,nebo si pustím hudbu a tvořím.Jenže život je nelítostná svině a každý den se sama se sebou musím znovu a znovu prát.A začaly se objevovat i problémy zdravotní.Způsobené stresem,samozřejmě.Klid je pro mě doslova posvátný.Jedině on mě dokáže znovu vrátit rovnováhu.
Můj největší problém je v nepochopení okolím.Potýkám se s tím od dětství.Odlišnost se zkrátka nenosí a já za to platím pořád dokola.Výsměch,fyzické i psychické útoky,zklamání,zrada,křivda,...A já si s tím neumím na místě poradit.Neumím se prát,neumím argumentovat.Můj boj je naprosto k ničemu.A tak raději svěsím hlavu a potichu trpím za maskou flegamtismu a pohody.
Jenže nic není v pohodě...
Sokrates kdysi pravil,že pokud onemocní duše,onemocní i tělo.Že tělo je jen obalem lidské duše.
Začalo to sem tam jako příznak srdeční arytmie.Po několika měsících se přidaly lehké pocity úzkosti.Začala jsem se v noci budit s bušícím srdcem,pískáním v uších a pocity na omdlení.Něco je špatně.Asi mám nemocné srdce.Byly mé první myšlenky.
Vyšla jsem si s rodinou do kina a i tam mě přepadla zvláštní úzkost a pocit,že musím pryč.Nevěděla jsem proč?Vždyť sedím v kině a všechno je v pořádku.Měla jsem ledové ruce a nemohla jsem být v klidu.Nakonec to přešlo.
Přišly dva týdny dovolené a já se rozhodla,že se budu maximálně pozorovat.Vyšla jsem si se psem na vycházku.jen krátkou trasu,tak na tři čtvrtě hodiny.Popadla mě panika a já si začala hrát s mobilem.Co když zkolabuju?Kdo mě tu najde?A co pes?Mám si volat rychlou?Ale zas se všechno po chvíli uklidnilo.Pořád přetrvávaly chvíle zběsilého bušení srdce.I při usínání.Ale po pár dnech se všechno uklidnilo.Dovolená mě svědčí.A srdeční arytmie to asi nebude.
Vrátila jsem se do práce.Uběhlo pondělí a opět se ozvalo srdce.V úterý také.A ve středu ráno jsem už do práce nedojela.Už nad ránem jsem se probudila opět s tlukotem srdce jako o závod.A při cestě do práce to nabralo mnohem větší sílu.Něco takového se mi ještě nestalo.Srdce jsem měla jako v ohni,zachvátila mě panika a myšlenky na kolaps.Dojela jsem na konečnou a vystoupila.Nedokázala jsem stát na místě,musela jsem pořád chodit.Zavolala jsem domů,ať pro mě někdo přijede a do práce že nepřijdu.
A pak mě to došlo.Vždyť stejné problémy mívala i moje máma.Mám nejspíš nějakou psychickou poruchu.Jen co jsem dojela domů,všechno jsem mámě řekla.A ona mi mou myšlenku potvrdila.Dala mi svůj lék a objednala mě ke své psychiatričce.Ta mi ihned vystavila lék na uklidnění a datum kdy mám k ní přijít.
Takže trpím Panickou poruchou.V celku běžnou psychózou,kterou způsobuje stres,časté nervové vypětí,apod.Nic nebezpečného,jen velmi nepříjemného.
Čeká mě ještě nějaké vyšetření u obvodního lékaře a jsem doma.A budu doma dlouho,dokud se nedám pořádně dohromady.
Myslím,že to všechno má už kořeny v dětství.Nebyla jsem oblíbená,těžko někam zapadám.Potom pár nepříjemných životních událostí a současné pracovní podmínky.
Chce to změnu,vím to.

Oslavili jsme ducha Vánoc

24. prosince 2017 v 18:47 | Liška
Jako každé obyčejné dítě jsem kdysi věřila na Ježíška.Představovala jsem si ho jako ročního chlapečka,se zlatými kudrnami,v bílé košilce a andělskými křídli.Objeví se v krásné záři u stromečku,natáhne ruku a z dlaně se mu snesou jiskřičky,které se pod stromečkem promění v dárky.
Postupem let mi rychle docházelo,že žádný Ježíšek dárky nenosí.Že ježíšek je ve skutečnosti jen smyšlená postava.A navíc již dáááávno mrtvá.Bylo mi to i celkem jedno.Atmosféru Vánoc jsem si užívala pořád stejně.S radostným očekáváním jsem nasávala magickou atmosféru smíchanou s vůní jehličí a cukroví.
Ani koledy mě nikdy nenadchly.Musela jsem je zpívat na besítkách ve školce,potom v hudebce ve škole.Nic mi neříkaly.Doma jsme si pouštěli cédéčka s Enyou,která nám navodila slavnostní náladu snad ještě lépe než koledy.
Takže jak to s těmi Vánocemi vlastně je?
Myslím že odpověď je jednoduchá.Vánoce a především Štědrý den,jsou svátky připomínající klid,lásku a pokoru.Připomínají nám,že bychom se měli k sobě chovat hezky po celý rok.Nejde ani o hromady dárků a jídla.To je jen bonus navrch.Základ je,jak už jsem se zmínila,dobré srdce (které má každý),radost,láska,klid a mír.
Zahoďte staré křivdy,zlá slova a špatnou náladu.Zkuste začít od začátku a změnit svůj život v lepší.I problémy se dají překonat s úsměvem a jde to potom i mnohem lépe.Dobro generuje další dobro.
Stejně jako rozsvícený stromeček v nás zažehne jiskřičku radosti,tak i úsměv na něčí tváří zažehne v našem nitru radost a pocit naděje.

Vánoce všude kam se podívám

3. prosince 2017 v 12:51 | Liška
Včera jsem se vypravila na vánoční trhy do města.Chtěla jsem nakoupit nějaké dárky a ochutnat něco dobrého.Odcházela jsem,nebo přesněji utíkala,celá strhaná a vyčerpaná.Dárky jsem sehnala na poslední chvíli a na poslední chvíli i stihla spoj domů.
Tolik lidí jsem na trzích ještě nezažila.Protlačit se k nějakému stánku byl válečný úkol.Navíc tři čtvrtiny všech stánků tvořilo jídlo a teplé nápoje.Nejzábavnější na tom bylo,že v klidu se najíst a napít bylo v okruhu 100m nemožné.
Vlítla jsem i do nákupního střediska pro ozdoby na adventní věnec a dva rámečky.V obchůdku stejná tlačenice jako venku.Ale sehnala jsem co bylo potřeba.Rámečky dokonce ve slevě.
Dárky mám také,malé dýňové cupcakeky a malinké zapichovací svíčky jako že mini dortík,taky.Moje dvě nejlepší kamarádky měly narozeniny a já jim ještě nestihla popřát.Tak to musím honem napravit!
Přijela jsem domů úplně vyfluslá,nebylo mě dobře.Ale čekala příprava vanilkových rohlíčků.Musela jsem si natlouct ořechy na prášek.Nenapadlo mě,že když použiji o trochu hrubší mouku,rohlíčky se rozpadnou jako sněhová koule z prašanu.Ale chutnají i tak dobře.
Příští týden budu muset napéct nové a použít obyčejnou hladkou mouku.Čeká mě soutěž o nejlepší vanilkové rohlíčky a já nechci zaostat někde na konci řady :)
Do města mě už nikdo nedostane.Chci si tu předvánoční a vánoční atmosféru užít v klidu a nikde se nemačkat a nestát nekonečné fronty.
Raději se vypravím na procházku do lesa,doma si zapálím aroma svíčku a nakupovat se příště vypravím pokud možno ve všední den.Víkendy jsem doma a v bezpečí :)

Jsem podivná?

26. listopadu 2017 v 9:15 | Liška
Děti jsou někdy opravdu podivné stvoření.Nedávno mě donutily k zamyšlení nad vlastní existencí.

To si takhle v pátek ráno nastoupím do auta.Přisedám k sestře a její malé půl roční dcerce.Malá na mě upře zrak a jako by se nemohla odtrhnout.Tak na ni zamrkám a hlásím,že mě asi hypnotizuje.
Máma se zasměje a odvětí,že spíš ještě někoho takového po ránu neviděla.Směju se.
Smích mě ale trošku zamrzne v krku,když si takhle jdu druhý den na večer po ulici.Naproti mě jdou paní a malý chlapeček.Asi dva,možná tři,roky.S pozdravením je míjím.V tom okamžiku na mě chlapeček ukáže a ptá se paní,co to je?A paní odpoví,že to je přeci slečna.
Když to říkám potom mámě,chytne záchvat smíchu.Že jsem asi neidentifikovatelná.
Aby bylo jasno.Nenosím barevné vlasy,ani extravagantní oblečení.Nejsem potetovaná od hlavy až k patě a nemám piercingy po obličeji.
Nevím co to ty děti popadlo...

Malé radosti

18. listopadu 2017 v 16:43 | Liška
Už podruhé se mi stala taková malá a milá věc.To si tak stojím na autobusové zastávce,užívám si hudbu v uších a čekám na autobus.
Když přijíždí,šátrám po jízdence v kapse a řadím se do fronty.A když už autobus stojí na místě a řidič otevírá dveře,všimnu si krasopisného nápisu,bílou fixou,na skle dveří.
Poprvé to bylo "Dnes ti to sluší :)" a včera "Dnes máš šťastný den".
Pokaždé se mi rozlil úsměv a hned jsem se cítila veseleji.No kdo by nechtěl takové vzkazy při cestě do práce?
Zajímalo by mě,kolik lidí si jich všimlo a přečetlo.A kolika zlepšili náladu,nebo dokonce celý den.
A taky bych i ráda viděla osobu,která vzkazy píše.Jsou opravdu krasopisné a chvíli mi trvá,než je rozluštím.Ale opravdu mají ten správný efekt.
Jinak si užívám vůni a šustění spadaného listí,ranní slunce prosvítající mlhou,miliony třpytících se kapiček rosy a promáčené boty.
Je mi fajn,zvykám si na novou práci a plánuji výlet.Nemohu být bez poznávání nových míst.

 
 

Reklama