Myšlenky

INFJ

20. ledna 2018 v 9:56 | Liška
Jak jsem přišla na to,že jsem INFJ?Narazila jsem kdysi na googlu na test osobnosti.Jedná se o test,který si dělají na vysokých školách ale je k dispozici i volně na internetu.A je zdarma.Existuje zkrácená verze a plná verze.Po dokončení testu zjistíte zda jste extrovertní/introvertní,jestli patříte mezi smyslové/intuitivní typy lidí,jestli u Vás převažuje myšlení/cítění a nakonec jestli vnímáte/usuzujete.
A pak si můžete přečíst detailní výpis vlastností,které se k Vašemu typu osobnosti váží.A kteří slavní lidé mají také takový typ :)

Kvůli své osobnosti jsem si dost vytrpěla,ale naučila jsem se vyrovnat se se svou odlišností a přijmout ji.Stále mám ale před sebou kus cesty,protože si jsem sebou neustále dost nejistá.
Přátelé si vybírám dost obezřetně a je těžké narazit na člověka stejné,nebo alespoň podobné krevní skupiny.Proto mám málo přátel a většinu volného času trávím sama.Maximálně mě to vyhovuje,protože tak mohu být ve svém vlastním světě,přemýšlet nad sebou,nad světem a v duchu prožívat nejrůznější situace.
Ráda naslouchám druhým a objevuji jejich světy.Prožívám s nimi jejich trápení i radosti a beru si z jejich vyprávění rady do života.

Mými koníčky jsou výtvarné činnosti,knihy a hudba.Od mala tíhnu k výtvarným činnostem.Ráda tvořím pro druhé,nebo do své tvorby tisknu své pocity a momentální rozpoložení.Je mi jedno jakou technikou,hlavně když vyjádřím to,co momentálně prožívám.Ve školních letech jsem měla sešity pokreslené nejrůznějšími výjevy.Často jsem měla v sešitě víc malůvek než textu.
Také ráda píšu povídky,ale zatím se mi nepodařilo sepsat něco publikovatelného.Ráda si vytvářím kompletně vlastní světy,ale nějaký ten originální příběh tomu pořád schází.Tak snad někdy...

Snadno se rozruším a nikdy nedokážu říct přesně to,co cítím a jak to vidím.Tím pádem se hodně často setkávám s nepochopením a jsem terčem nejrůznějších poznámek.Potřebuji hodně času na přemýšlení,urovnání si svých myšlenek a pocitů.Dokážu takhle strávit spoustu času.Většinou tak dojdu úplně jinam než byly původní myšlenky.Dokážu přemýšlet nad opravdu vším,co mě napadne.
Vyleká mě opravdu cokoli.Jsem nejistá sama sebou a pořád si hledám své místo na tomto světě.Špatně snáším kritiku a různé poznámky na svou osobu.Ať jsou myšleny dobře nebo zle.Je mi pak z toho smutno a zaplaví mě pocity lítosti.
Nemám ráda když mi někdo nabourá můj svět nebo kritizuje můj styl života.Jsem zvyklá dělat věci tak,abych bla spokojená.I když je to v rozporu se zvyklostmi ostatních.
Nedokážu se dívat na utrpení druhých.Snadno se rozruším a dlouho se potom dávám dohromady.Také mě lehce vykolejí zrada.Těžko odpouštím a někdy neodpustím vůbec.

Své pocity jen těžko popisuji,sama se v nich kolikrát jen těžko vyznám.Jak sáhodlouze umím mlčet,tak i dokážu stejně sáhodlouze povídat,jen to vyjadřování se to komplikuje.Proto se raději vyjadřuji písemnou formou.Jedině tak mohu dát plný průchod svým myšlenkám a mé vyprávění má hlavu a patu.

Tak snad jsem sepsala všechno,co jsem chtěla.Doufám že to postačí pro představu,jak asi vypadá svět INFJ člověka.

Duše

13. ledna 2018 v 15:28 | Liška
Nedávno jsem se podrobila zkoušce svého přesvědčení.Důvodem byla diskuze na téma víra a náboženství.Je to velice ošemetné téma a velice jednoduše se může zvrtnout v dohady,hádky a v nejhorších případech i násilí.Je to hrozné,ale je to tak.Vidíme to všude kolem ve světě.
Na téma víra a náboženství jsem již jednou napsala článek.Byl sepsán po zhlédnutí jednoho skvělého filmu,pocházejícího z Indie.Jeho název je P.K. a krásně nám vysvětluje nesmyslnost tolika náboženství.

Bylo mi řečeno,že víra v Boha je vlastně nalezení klidu.Jistě,člověk potřebuje něčemu věřit.Že existují důkazy o jeho zjevení a zjevení i dalších svatých.O takových důkazech jsem nikdy nic neslyšela a žádné jsem nikdy neviděla.Ať hledám,jak hledám.Žádné nejsou.
Můj názor je takový,že to co nás stvořilo nemá žádnou podobu a žádné jméno.To všechno si vymysleli lidé v dávných dobách,aby to zkrátka měli jednodušší.Klidu člověk dosáhne i mnoha jinými způsoby.Stačí si zajít do lesa,poslechnout si příjemnou hudbu.Nemyslet na špatné věci.
Největší rána pro mě ale byla,když jsem si pro více informací přečetla Bibli.Dala jsem asi sto stran a pak se v zoufalství a beznaději zhroutila do postele a nebyla stavu ničeho.Nechci sem vypisovat své pocity.Ale ctít násilí ve jménu Boha?!A co to neustálé diktování co udělat a co nedělat?!Nebudu se více vyjadřovat.A pořád nemohu uvěřit,že se něco takového dostalo do povědomí tolika lidí.
Má víra je v lidskou duši.Ve vesmír.

A tady je můj krátký zápis z deníku.Jakési přání a výkřik do prázdna.

Mám jedno veliké přání.Je pro mně velmi důležité.Tak moc,že se jej nebojím vyslovit nahlas.Vkládám do něj totiž veškerou svou víru a sílu duše.
Mé přání.Přání zahrnující celý svět.Celé lidstvo.
Prosím,věřte své duši.
Jedině duše je tu s námi a pro nás.Duše se s námi rodí a i prožívá smrt.Je naší součástí od začátku do konce.Jen síla naší duše nás provází životem a vystavuje nás všem zkouškám.Duše je součástí našeho srdce.A bez srdce nelze žít.Pocity i správná rozhodnutí proudí ze srdce.
Srdcem cítíme,prožíváme.Žijeme.Srdce i duše jsou naším vesmírem.Vesmír je součástí nás.Neexistuje nic vyššího nad vesmír.Je to zdroj života.
Naše duše je tak obrovská.Dokáže pojmout cokoli.A zůstává s námi navždy.
Věřme jí.
Je nehmatatelná,ale přes to znamená všechno.

Moje vlastní cesta

10. ledna 2018 v 10:07 | Liška
V životě jsem zažila spoustu chvil,kdy jsem si přála být jako ostatní.Byla jsem malá a neuvědomovala jsem si,že když se budu snažit jít s davem,nebudu to já.Budu jen cosi,co nechce vybočovat z řady abych se necítila sama a měla kolem sebe něco jako přátelé.

Má snaha o zapadnutí se vždy setkala jen s výsměchem.Nedokázala jsem být někým jiným.Vždy se mě příčila představa falešných masek.Proč si hrát na něco co nejsme?Proč se řídit tím co právě letí,co je in a co se nosí?Proč se zajímat o věci jen proto,abychom se nelišili a nestali se terčem posměchu pro ostatní?
Vždy jsem se snažila být sama sebou.Dělat věci co mě baví,říkat to co si myslím,nosit si co uznám za vhodné.A výsledek je ten,že mám opravdové přátelé a čistou mysl.
Rozhodnu se že ze sebou začnu něco dělat,ale udělám to po svém.Zjistím si všechny potřebné informace a jdu do toho.A výsledky se dostavují.Bez problému.
Občas mě ale dostihne nějaká ta schýza typu vypadám otřesně,chovám se jak blb a podobně.Ale to rychle přejde.Mám přátelé kteří mě podrží.

Nevidím jediný důvod chovat se jako stádo ovcí.Znám spousty lidí kteří se také řídí sami sebou a jsou úspěšní a oblíbení.Tak proč podporovat mainsteam?

V hlubinách

27. prosince 2017 v 18:58 | Liška
Miluji zpěv velryb.I když mám hrůzu z hluboké temné vody,ony mě dokáží dokonale odbourat od okolního světa a nechat se ponořit do hlubin oceánu.
Přemýšlela jsem nad tím,proč mám strach například z toho,když plavu v jezeře a najednou zajde slunce a voda se promění v hrůzostrašnou čerň.Já nedosáhnu na dno a popadne mě strašná panika a já jsem v tu ránu na břehu.To stejné s rybníky,bazény a o moři ani nemluvím.
Ale tahle představa mě tak uklidňuje.Jen já a velryby.A jejich překrásný zpěv...

Hluboko.Tak hluboko,kde se paprsky slunečního světla dávno utopily,panuje ten nejstísněnější klid na Zemi.
Vznáším se tu v jasné bublině,tiše pozorující to nádherné ticho a prázdno.Ale přece jen tu nejsem sama.Jako obří strážci oceánu tu proplouvají obrové,tak majestátní.Zpívají.
Z toho představení se mi tají dech.Nechci se ani pohnout,co když by zmizeli?Plují si v klidu,ladnými pohyby.Připomínají mi podmořské vzducholodě.
Vznáším se v bublině víš.Temná modř se mění v jasnější odstíny.Velryby plují se mnou.Rozpoznávám jejich barvy a detaily.Chtějí se nadechnout.Stejně jako já.
Sluneční paprsky blýskají skrze hladinu a kreslí na jejich hladkých tělech hravé tvary.Už jsme skoro tam.
První velryba proráží hladinu a nadechuje se čerstvého vzduchu.Za ní se přidávají další.
Jen já jsem stále ve své lesklé bublině a přihlížím té nádheře tiše a ohromeně.Dopluji až na povrch oceánu,ale nad hladinu se nedostanu.

Toužím po svobodě

26. prosince 2017 v 9:29 | Liška
Jakmile přijde na téma budoucnost,okamžitě se mi v hlavě vynoří představa malého domečku někde uprostřed lesa.Všude je ticho,klid a příroda.Jen šumění stromů.zpěv ptáků a občasné zapraskání větvičky,nebo šramot v keři.Jsem tu sama,mám krásný dřevěný domeček a vědomí naprosté svobody.Můžu si dělat co chci,pro co se zrovna v daný okamžik rozhodnu.Můžu vyrazit na dlouhou tůru,sednout si ke stolu a malovat,jít sbírat byliny nebo plody,číst,vařit,spát,jít fotit do okolí.

Ale o tuto představu se s nikým nedělím.Vždy,když se jen zmíním o tom že netoužím po společenském životě a jsem radši sama,protože mě kontakt s lidmi vyčerpává,setkám se s nepochopením a otázkami,jestli jsem v pořádku.Nechávám to být.A co rodina?To nechceš mít rodinu?Vždyť každý musí mít děti.A já říkám že ne,každý nemusí mít rodinu.To je věc,kterou si každý rozhodne sám za sebe.Někdo to bere jako samozřejmost,protože to tak vždycky bylo.Někdo vidí peníze a tak si nadělá děti a pak bere různé přídavky a nepracuje.A někdo si řekne,že na světě je lidí jako sr....,nebo ví že nemá pro děti ten správný cit a rozhodne se zůstat bezdětný.A někdo mít děti prostě nemůže.

Já jsem prostě od mala zvyklá být sama.Nikdy mě nějak společnost lidí nenaplňovala.Chodila jsem sice s dětmi ven si hrát,ale dlouho mě to nevydrželo.Raději jsem byla v pokoji a četla si,kreslila,hrála si se zvířaty,nebo vyráběla z papíru a dalších materiálů.Až jako patnáctiletá,kdy jsem dostala svůj první notebook jsem objevila internet a blogový svět.A tak mi přibyl nový koníček.

Ale má představa o budoucnosti je stále živá a pořád ji považuji za jasnou.Samozřejmě že budu navštěvovat svou rodinu a pár přátel,které mám.Ale jinak chci být sama.Ve svém světě.Jedině tak můžu fungovat naplno a neomezeně myslet.Zjistila jsem totiž,že když se naskytne nějaký problém,tak řešení nechávám na druhých když tu jsou.Ale kdybych tam byla jen já sama,vyřešila bych to levou zadní.Kolikrát se mi stalo,že mě na ulici zastavil cizinec a prosil o radu.Bez problému jsem mu pomohla.Ale když byl někdo se mnou,ani jsem nemukla.Cítila jsem jakýsi blok a nechala přátelé aby to vyřešili.To je další důvod proč nechci být mezi lidmi.

Každodenní stereotyp mě dokonale ubíjí.Chci volnost a svobodu.Možnost volby.Jedině tak se budu cítit živá.
Mám pocit,že svět jak ho známe funguje špatně.Že jsme jako v nějakém mraveništi a pracujeme pro královnu,která nám nedává nic,jen pocit otroctví pro něco,co nemá žádný význam.Pracujeme abychom měli peníze a mohli žít,nebo přežívat?Kolik z nás může opravdu žít?Naše životy jsou jako naprogramované.Narodíme se,trochu vyrosteme,jdeme do školky,pak do školy,pak na střední,nebo učiliště.Sedíme v lavicích a musíme se jako papoušci učit něco,co nám do života nedá nic.Pokud se to naučíme dobře,máme jistou vstupenku do další životní etapy,kdy ještě několik let musíme podstupovat to samé,jen náročnější.Abychom se nějak kvalifikovali do nějakého oboru,ve kterém stejně většina nemůžeme pracovat,protože nemáme dostatečné zkušenosti.Jaký to má všechno smysl?Uniká mi snad něco?Pracujeme několik desítek let,abychom neumřeli hlady a měli střechu nad hlavou.Spousta z nás i přes to všechno žije v bídě a nemá ze života nic.Jen každodenní stereotyp.Žije od výplaty k výplatě aby všechno,co mu dává život mohl zaplatit.Jen několik,jinak bezcenných,papírků a mincí.Nebo čísla na obrazovce bankomatu.Jen pro to žijeme.Přežíváme...

Každý z nás má představu o svém ideálním životě.Moje je co nejdál od lidí a tohoto systému.Možná je to jen představa,která se mi nikdy nesplní,ale má smysl pro ni něco dělat.Nebo ne?

Jsem Metalhead!

16. prosince 2017 v 10:36 | Liška
Nápad na sepsání tohoto článku se mi honí v hlavě už pěkně dlouho.Ale to nevadí.

V takovém tom metalovém/rockovém prostředí jsem vyrůstala.Dá se říct.Otec mi do sluchátek,jako miminu,pouštěl Nirvanu,Kiss a další pořádnou muziku.Moje máma je milovnice kolébky metalu,Finska.Dává přednost severským kapelám jako Nightwish,Sonata Arctica,atd.
Co jsem poprvé v rádiu zaslechla song od Linkin Park,což bylo někdy v mých osmi letech,začala jsem víc tíhnout k tvrdé hudbě.
Nesnáším mainstreamovou hudbu.Nikdy jsem neměla pochopení pro to,co za zvratky dokáže americký hudební průmysl pustit do světa.
A přesto jsem se zbláznila do amerického/anglického metalu a rocku.Jenže je rozdíl mezi např. Metallicou a např.Justinem Bobrem (pardon,Biebrem.Nebo jak.).Tohle je prostě 100 a 0,co se týče poslouchatelnosti.

Na střední jsem se skamarádila se spolužačkou která,stejně jako já tehdy,zbožňovala Linkin Park.A tak jsme své nadšení z jejich tvorby sdílely společně.Jízdy autem s naplno puštěnými songy,jako Place For My Head nebo By Myself,byly naprosto epické :))

V dalších letech jsem se víc a víc seznamovala s dalšími kapelami a rozšiřovala svůj seznam srdečních záležitostí a oblíbených.
Začala jsem se i víc oblékat "stylově",protože jsem si to díky práci mohla dovolit :D
Jen jedno mé obrovské a naprosto děsivé mínus...Nikdy jsem nebyla na žádném vystoupení mých nej kapel...Jo...Já,dlouholetý fanoušek LP,jsem se nikdy nedostala na jejich koncert.
Nebo Avenged sevenfold.Taky tu byli a já nic...A mohu pokračovat.
Jednou se ale na nějaký koncert,nebo fesťák,dostanu.To si slibuji!
A taky se naučím hrat na elektrickou kytaru!!!

A jaké kapely nejvíc poslouchám?
Moje TOP 5 vypadá asi takto:
1.Avenged Sevenfold
2.Slipknot
3.Rammstein
4.Linkin Park
5.Brnig Me The Horizon

Často si ale pouštím i jiné interprety,např.:Kiss,Iron Maiden,Metallica,...Zkrátka všechno co dobře zní :)

Anime a útěk od reality

11. prosince 2017 v 18:02 | Liška
Ráda vzpomínám na doby,kdy jsem se nazývala otaku a dnem i nocí sledovala anime a četla mangu.Snila jsem o cestě do Japonska a o tom že se stanu mangakou-budu kreslit a psát mangu.

Vlastnila jsem nejrůznější anime suvenýry,pokoj měla vylepený obrázky mých oblíbených anime a kreslila jsem pouze v manga stylu.
Začalo to celkem nevinně,kdy sestra byla ještě mimino a každý večer sledovala na Animaxu Červánka.Koukala na to u mě v pokoji,takže jsem po očku koukala s ní :) Potom jsem si Animax pustila o víkendu u babičky a začala na něj koukat do noci.
A tak to začalo.Prožívala jsem všechny příběhy od Naruta,po Hellsing a nořila se do nejrůznějších světů až po uši.
Neměla jsem v té době jednoduché dospívání.Šikana ve škole,problémy doma,...Potřebovala jsem někam uniknout.A anime svět byl ideální.
Začala jsem blogovat a seznámila se s dalšími otaku.V té době jsem vlastnila svůj nejúspěšnější blog,který existuje dodnes.

S postupem let se ale můj život měnil a s ním i mé myšlení a pohled na svět.A s tím mě opouštěl zápal pro anime,mangu a Japonsko.
Vím že každý dospíval jinak.Nekouřila jsem,nepila,nechodila po zábavách.Místo toho jsem hodiny proseděla u počítače,nebo u televize a sledovala desítky anime.Nakreslila jsem desítky obrázků a přečetla desítky manga komixů.Měla jsem tu čest poznat kopu stejně zapálených lidí a mám na to všechno super vzpomínky.
Dnes si občas ráda něco přečtu z mangy,nebo když mě zaujme nějaké anime tak se na něj mrknu.A Japonsko je pro mě stále překrásnou a zajímavou zemí a kdybych měla tu možnost,neváhala bych se tam podívat :)

Náboženství-všeho moc škodí

7. prosince 2017 v 19:06 | Liška
Dlouho jsem přemítala nad tímto tématem a mým pohledem na věc.Nejsem věřící.Nejsem pokřtěná a zastávám názor,že náboženství (myslím ty největší),jsou zlo.

Před nedávnem jsem viděla film,který můj pohled na náboženství ještě víc prohloubil a utvrdil.
Kolik vlastně na světě existuje Bohů?Při nejmenším stovky.
Lidé se k nim obrací s každým problémem-peníze,láska,zdraví,škola,práce,děti,ale i s úplnými banalitami.
Obětuj peníze,nebo jídlo bohovi a on vyslyší tvou prosbu.Nebo pochybní kazatelé,kněží,boží poslové a já nevím co všechno,kteří berou z lidí peníze a jakože jim pomohou ve jménu boha.

Kolikrát jsem procházela městem a zastavila mě skupinka lidí,nebo i jednotlivec a lákali mě kamsi že je tam Bůh a pomůže nám všem.Nebo se mě vyptávali na mou víru ve snaze stáhnout mě k nim do jakýchsi skupin.
Co nás,svět,už náboženství stálo?Války,rozpory,utrpení.Stavíme kostely,chrámy,mešity,obětujeme bohům svůj čas,peníze,jídlo a já nevím co všechno.Proč?Abychom se pak ptali proč nám nepomáhají,nebo proč nás neslyší?

Jak se říká,každý je svého štěstí strůjce.Nebo osud si každý řídí sám.Nepotřebujeme se obracet k bohům aby řešili naše strasti a přání.Je to jen na nás.
Jistě existuje nějaká vyšší moc,která nás stvořila.Stvořila celý vesmír.Ale ta nepotřebuje žádné kostely,ani modlitby po večeři,a už vůbec ne oběti.

Toť můj názor k náboženství.Doufám,že jsem někoho nenakrkla,ale názor máme každý jiný :)

Mé blogové začátky a současnost

5. prosince 2017 v 11:29 | Liška
Na své první blogerské krůčky si vzpomínám už jen mlhavě.Pamatuji si,jak jsem úplnou náhodou narazila na blogové stránky.Už si ani nevzpomínám o čem byl.Ale nejspíš byl plný obrázků.Zaujala mě představa vlastního blogu a tak jsem klikla na Chci také blog.Kolik mi tenkrát bylo?Myslím že tak dvanáct,možná třináct.

Vím jen,že jsem byla hrozně tupá a nedokázala se prokousat aktivací a prvním přihlášením a tak můj úplně první blog zůstal ladem :D Asi za rok jsem se odhlodala k novému startu a tak začala má blogerská historie.
První blogy byly vzhledově i obsahově katastrofa,když si to tak všechno dnes vybavím.Přidávala jsem různé obrázky a nesmyslné kecy.No strašné...Byla jsem ještě děcko,neměla jsem pořádné zájmy a tak byly mé blogy o fantasy obrázcích a zkopírovaných recenzích na mé první anime seriály,kterým jsem pomalu začala propadat.Vznikl můj první anime blog.Stal se ze mě otaku s představou emigrace do Japonska.Stanu se mangakou a budu slavná.Takové jsem měla sny.Mé layoutové schopnosti povýšily s novým programem PhotoFiltre.Naučila jsem se různé fígle včetně tvorby rozcestníků.Hodně jsem se inspirovala jinými blogerkami.Našla jsem si spoustu blogových kamarádů a sdíleli jsme svá nadšení z anime,mangy a Japonska.Vydrželo mi to nějaké čtyři roky.Dokázala jsem u blogu prosedět třeba celý den a přidávat jednu zkopírovanou recenzi,nebo obrázky jako na běžícím páse.

Pak jsem se posunula dál.Zkoušela jsem blogy s různými zaměřeními,ale žádný nevydržel.Vyzkoušela jsem nejrůznější témata.Od zvířat,přes deníčky až po vaření,atd.S postupujícími roky mé zkušenosti rostly,stejně tak psaní vlastních recenzí a zážitků.
Jen si ponechávám skrytou tvář.Myslím že blogování je o tom,podělit se se světem o své názory,příběhy,tvorby,apod.
Nerozumím některým uživatelům,kteří dovedou do jednoho článku nasázet hned několik svých fotografií a ani své vlastní soukromí si neudržují.
Ale to je každého věc.Já se soustředím především na svůj spisovatelský a vyjadřovací um.Mé největší přání je,psát obsáhleji a držet se vlastní tvorby.Takže příjimám jakoukoli smysluplnou kritiku :)

Cesta za svými sny

25. listopadu 2017 v 13:04 | Liška
V hlavě mi víří nespočet otázek.Otázek týkajících se naplnění mých snů a přání.Nevím totiž,co doopravdy chci.Čeho bych si přála v budoucnu dosáhnout.

Co v životě chci vlastně dokázat?
Proč je to tak těžké si to uvědomit?
Chci něco velkého?Co ovlivní svět?
Nebo něco menšího?Co mi bude dělat radost?Nebo i okolí?

Cítím že víc a víc tíhnu k hudbě.Ale stále ke mě proudí inspirace a obrazové představy.
Bude to tedy směr hudebně-výtvarný?A dokáži tomu zasvětit život?

Jak mám ale životu udat ten správný směr?Který krok mám udělat jako první,abych se vydala vstříc té pravé cestě?

Knihy.Ano jedině studium té správné literatury mě dovede na správné myšlenky a ke správným volbám.

A pak je tu přání si.Mocná síla,která mi pomáhá ke štěstí a radosti.Má jistota,která mě nikdy neopustí.Musím ji ale více trénovat.

Chci hrát na elektrickou kytaru.
Chci tvořit obrazy a ilustrace.
Chci být šťastná a silná.

Ne.

JSEM šťastná a silná.Jsem připravená přijímat znamení,která mě dovedou k cíli.
K vlastní hudbě a tvorbě.

Tak nějak pracuji na svém myšlení a cítění.Už vím jaké knihy zvolit a jak se dostat na tu správnou vlnu,abych udělala další zásadní krok ve svém životě.

Žít tak,abych se cítila živá.Hudba a malování.To je můj život.

 
 

Reklama